A je to tady. Po celkem zdařilém 1.ročníku Tachovského „maratonu“, který se uskutečnil v roce  2001 a který přivedl „Přátele lehkých trubek“ na dvě hory Českého lesa (Havran 894,1 mm a Přimdu 848,1 mm) a také na území našich západních sousedů do SRN, se uskutečnil již druhý ročním „cyklomaratonu“ Tachov 2005.
      Mimochodem, Český les je severovýchodní část Šumavy, jehož horský hřbet tvoří 82 km dlouhou státní hranici se SRN. Dělí se na Čerchovský les (s nejvyšším vrcholem Čerchovem 1042 mm), také starý známý, dále Kateřinskou kotlinu, Přimdský les a Dyleňský les (nejvyšší hora Dyleň 940 mm).V nejbližší budoucnosti se připravuje vyhlášení chráněné krajinné oblasti.
      V celkovém počtu 10-ti závodníků (rozuměj „přátel lehkých trubek“) se sjela skupina dne 2.9.2005 ve večerních hodinách na zimní stadion v Tachově, který se stal dočasným útočištěm v nadcházejících cyklodnech. (a to nebyla žádná p….!). Večerní program probíhal nezvykle tradičně, protože téměř všichni závodníci se odebrali do hospody „OLYMPIA“, kde se oddávali zcela nezvykle tradičně konzumaci všeho možného i nemožného. Jelikož se jednalo o zkušené závodníky, nebylo třeba zásadně řešit čas odchodu z hospody a stanovení času večerky.
      Na druhý den (sobota 3.9.) byl stanoven čas odjezdu 9.00 hod. Téměř se to podařilo! Došlo pouze k malému zpoždění, které však nemělo za následek žádné ohrožení probíhající akce „Tachov 2005“, ani to nezpůsobilo žádnou psychickou újmu jednotlivých závodníků. Na tento den byla naplánovaná trasa v délce 80 km. Ve skutečnosti to bylo trochu méně (asi 70 km), ale jak se ukázalo později, bylo to z taktického hlediska velice prozíravé. Mnoho závodníků bylo totiž velice mile překvapeno, a proto nedošlo na konci etapy k žádných mimořádným událostem typu „…já už nikam nejedu!“,nebo „ .. já Tě zabiju…“
       Prvním úsekem byl na západ od Tachova směr přes Oldřichov, dále kolem „přehrady“ Krumpolec, letiště Oldřichov (kochali jsme se pohledem na šílence na motorovém rogalu), přes zříceninu kostela Svatý Ján, poté přes močálovou louku u Janova a vyznačenou občerstvovací prémií v obci Damnov. Tam nastala malá prodleva v nástupu do občerstvovací stanice, protože hospodská chtěla venčit psa, ale jakmile viděla naše očička, ihned otevřela nálevnu a splnila nám naše jediné přání.
         Netrvalo dlouho a skupina závodníků vyrazila dále, směrem na sever přes Pavlovice do malé polorozpadlé obce Josefova Huť. Tam následovala další občerstvovací stanice, která nám připravila stejné zdržení jako v Damnově, ale k radosti všech závodníků to bylo vyřešeno se stejnou elegancí.
        Po chvilce debatování a klábosení se skupina (stále pohromadě) vydala směrem na Planou. Tato cesta vedla v ideálním poměru délka/sklon, protože kopírovala řeku Mže a později říčku Tichou. Úplná idylka. Až na píchnutí jednoho závodníka (bůh ví,jak to bylo), byla projížďka velice idylická, až cyklisticky neslučitelná. Ale to byl jen začátek, cha cha cha. Ve městě Planá na nás čekala malá společenská událost. Celá skupina navštívila našeho možná „bývalého“cyklistikého přítele Mílu Mareše. Nebyl sice doma, ale za chvíli přijel a byl z nás trochu překvapený. Jakmile jsme ukončili oficiality byl před námi poslední úsek před obědem, 3 km do Chodové Plané, kde jsme navštívili místní pivovar Chodovar v jeho restauraci „Ve Skále“. Jelikož už někteří závodníci měli s tímto zařízením zkušenosti, bylo očividné, jak se těší a co budou konzumovat…neuvěřitelné…! Jako malé děti. I přesto , že jsme měli místo objednané, byla hospoda narvaná k prasknutí. Jenže mi se ničeho nezalekli a místo domluvili, i když jsme vypadali jako našinci. Nakonec byl oběd a činnosti s tím spojené velice příjemné. Někteří závodníci navrhovali prodloužit pobyt v těchto prostorách, ale přece to neskončí „ prach sprostou vožíračkou“. Tato varianta se nakonec neujala. Škoda…
        Po vydatném obědě jsme pozorovali v areálu pivovaru cyklistický závod „Chodovar Cup“ (musíme však dodat, že to byl závod ryzích amatérů, kteří se vlastně nemohli při jízdě ani kochat, protože stále někam pospíchali a lidi, kteří se na ně dívali, stále po nich pokřikovali,… nepochopitelné! Proto jsme „znechuceně“ odjeli na západ, směr Zadní Chodov. Tam nás čekalo milé překvapení. A to zápisné jednoho závodníka - Míry Šmída a ani to nebolelo (jen malá poznámka: novým členem „Přátel lehkých trubek“ se stane závodník který zaplatí až druhé zápisné – aspoň to tvrdí samozvaný jednatel Láďa Janoušek).Takže ještě jedno zápisné a budeme mít nového člena.
       No a nyní to začalo! A co přesně? No přece kopečky. Nebylo jich mnoho, ale po obědě jsme je vyjížděli trošku těžce. Tento úsek byl v krásném lesním prostředí, takže nás nemohli zlákat žádné světské radovánky jako hospoda, nebo jásající děvčata, možná i dospělé ženy,… proto jsme si tento úsek „krásně užívali“. Alespoň se nikdo netroufnul nic říkat. Po krásném asi 5-ti km sjezdu jsme dojeli do vesnice Halže, kde jsme udělali poslední občerstvovací stanici v místním hostinci. Poslední úsek byl pouze buď z kopce nebo po rovině, a to sklidilo velký úspěch. Na zimní stadion jsme přijeli kolem 18.00 a to byl ideální čas se umýt a připravit se na večerní tiskovku. K tomuto jsme využili místní plavecký stadion, kde se zviditelnil „Farář“ bohatým spropitným téměř věnovaným při vstupu do bazénu a pak svým údivem, že na něj nepočkali jeho pantofle před vstupem do šatny. Nebýt kolegy Valdána, šel k ubytovně v PVC sáčcích. Samotná tiskovka proběhla v restauraci přímo na zimním stadionu, ale byla ovlivněna důležitou událostí – fotbalovým zápasem RUMUNSKO-ČESKO, bohužel 2:0, …nikomu se nechtělo moc debatovat…

       Druhý den v neděli 4.9.2005 jsme opět vyrazili „okolo“ deváté. Jen jsme se zdrželi přípravou na společné foto, které pořizoval závodník Franta. A jak někteří závodníci konstatovali, „tradičně velice úspěšně“. Nedělní etapa byla trošičku jiná, než ta sobotní, protože obsahovala , jak říká Zdeněk „koření cyklistiky“ - kopečky. Hned při výjezdu z Tachova směrem na Lesnou, přes Studánku, byl nepříjemný „krpáleček“, který probudil i ty největší spáče. Ale odměnou byla „rumunská osada“ Lesná, kde jsme, jako obvykle, otevřeli hospodu, dali jsme několik piv na kličku a pohárků na rychlost a vyrazili jsme směrem k Rozvadovu překrásnou krajinou, převážně v lesích. Tam nastal čas trochu se pokochat, nadýchat se čerstvého vzduchu, zapomenout na všední starosti a trochu poklábosit o různých smyslech i nesmyslech.
       Celková nedělní trasa měřila kolem 50-ti km a to i s trošku vyšším převýšením bylo docela fajn, Také počasí se na nás usmálo a bylo překrásně, stala se nedělní projížďka vskutku příjemným zpestřením návštěvy Českého lesa. Největší zabíračka byla v obci Hošťka, kde byl táhlý kopec (asi 3,5 km), který některým závodníkům očividně dělal problémy (hlavně těm místním). Jinak jsme v poklidu dorazili do obce Dlouhý Újezd, kde na nás čekala poslední prémie, a to oběd. Sice jsme na oběd déle čekali, ale krásná a mladá servírka některým závodníkům učarovala a oni se ji pokoušeli dohodit dalším mladším závodníkům, kteří se asi trošku styděli. Styděli se tak, že jim z hlavy zcela vypadla již jednou snědená polévka.Toto odpoledne, které bylo spojeno s čekáním na oběd, okukováním mladé servírky, pozorováním místních fotbalistů (byl to velice dramatický zápas….) a válením se pod stromy ve stínu, bylo krásnou tečkou za aktivním absolvováním cyklomaratonu – Tachov 2005. Jedině opět „Farář“ z důvodu neopětování náklonnosti  udělal tečku tím, že odmítal krásné a mladé servírce nechat jakékoliv spropitné. Zbývala již poslední, asi čtyř kilometrová trasa do Tachova, kde již dojelo jen 9 závodníků, protože místní závodník Vlasta Fišr se oddělil z důvodu využití tradičních vrstevnic (rozuměj na mapě) k cestě domů.

                                                                                                                        Vlasta