Sice při výjezdu z Nýrska kapalo, ale to hned přešlo a déšť zůstal někde nad Vídní. Na Slovanech se nás ujal Pavel Hránek, dal nám instrukce kam pít, kam spát, kam zvracet a kam se pojede druhý den. Ubytování bylo levné a tedy…….. „levné“! Naštěstí bylo dost teplé vody ve sprchách. Zato večeři jsme měli v jednom nejmenovaném podniku luxusní - především co se ceny týče. Tak luxusní, že jsme snídani už ani nechtěli a šli jsme jinam.
        V sobotu ráno to vypadalo, že Pavel z nás hodlá sedřít kůži, jenomže nepočítal s tím, že určitá část našeho týmu si večer před tím vyhodí z kopýtka a poněkud se opozdí s návratem na kavalce. Výsledkem byla naprostá nepřipravenost a z asi 5-ti nebo 6-ti kadibudek při výjezdu z Plzně ven jsme nevynechali ani jedinou. Ke všemu Pavel sám měl hned ráno dva defekty, takže vlastně nejvíc zdržoval on a ještě nakonec musel přijmout potupnou pomoc od ženský (omluvou je , že to byla dcera).
        No, jeli jsme tam možná trošku namyšlení, to víte, šumavští vlci z hor. Jenomže ježdění bylo bez chyby a z popisu trasy je patrné, že jsme se neflákali. Samotná Plzeň se sice nezdá, ale v okolí města je několik pěkných vršků – už název „Pět plzeňských kopců“ zní slibně. A tak Chlum, Krkavec, Dolanský most a Radyně naprosto splňovali už notoricky známou pravdu, že kopce jsou kořením cyklistiky. Dokonce tak vostrým kořením, že jmenovitě na Krkavec jsem nebyl zdaleka sám, kdo tlačil. Jinak jsme si  po cestě vedli opravdu zdatně, o tom ostatně svědčí 6 pádů v průběhu akce. Tady je ale potřeba se zamyslet, neboť většinu pádů obstarala pouhá dvojice z týmu, totiž kronikář (sesazený) skóroval dvakrát, samozvaný jednatel taky dvakrát a potom ještě Franta a Pavel Šulc. A to není úplně v pořádku, jelikož to nevypovídá zrovna o vyrovnanosti mužstva. Jsme tým a netrpíme žádné přehnaně iniciativní individuality. Mají padat všichni. No, už se stalo. Nejdokonalejší provedení měl Pavel Šulc, šel totiž přes řídítka, protože na křižovatce nedával pozor (koukal hádejte po čem? Ne, tak to jste se spletli, nekoukal po ženských, ale po hospodě!!!) a skvostně si narazil loket i koleno. Záviděl jsem mu tu jeho akci, protože já sám jsem spadl jenom tak obyčejně na polní cestě. Ale zase to bylo do ostružiní a ještě dobrých 10 km jsem si tahal trny ze zadku. Co se týče trasy, tak myslím, že se většině týmu, možná všem, musela líbit zejména technická pasáž údolím Berounky. Tam v kopcích nad řekou, které mají sklon 90 – no to ne – řekněme 89 stupňů, existuje cca 30cm široká stezka, všelijak se kroutí, a pak se třeba zúží na polovinu a vytvoří vinkl za skálu, kolem který se musíte protáhnout, někde pro změnu zmizí v délce 5 nebo 10metrů vůbec, prostě byla tak pěkná, pěkná, pěkná……
        No a potom, před odjezdem nakládali Miloš s Frantou a s Petrem kolo na Milošovo auto (jedno kolo ve třech!) a to vám byla tragedie, mohlo je to kolo všechny zabít. Prostě dokonalá souhra.
        Ještě jedna událost stojí za zaznamenání. V průběhu akce, někteří členové – mě to připadalo jako většina – se často uchylovali všelikam do ústraní a mobilovali jako vzteklí, milenkám, manželkám, náhodným láskám a tak všelijak. Já se ptám: Toto má být bez bab??? Jinak ale - počasí parádní, kopce zkurvený, pivo dobrý, vrátili jsme se v pořádku domů, takže závěrem ještě poděkování Pavlu Hránkovi, Pavlu Šulcovi a Jardovi Brčkovi, kteří se o nás starali a po poradě s ostatními myslím, můžeme vystavit této akci absolutorium!
                                                                                                                            Bohouš