Na základě „kolektivního“ rozhodnutí byl zorganizován další  zájezd KPLTN do nejzápadnější výspy naší milované a malované  republiky – Chebska. Jako na jiných akcích, tak i tady se sjeli  závodníci, jak individuálně tak i ve skupinkách (nepleť si  autoerotiku a grupensex), do malebné a civilizací téměř  neposkvrněné obce – Luby u Chebu. Toto místo mělo strategicky důležitou hodnotu. Tedy přesně řečeno hodnotu nulovou, protože pobyt (pouze ubytování) zde bylo zcela grátis (až na jednu láhev  typicky moravské tekutiny). Toto spojení nám umožnila znalost místních obyvatel, tedy přesně pouze jednoho obyvatele, Pepíka Heřmánka. Známost s tímto místním „klatovským“ rodákem (až  na malé vyjímky ho nikdo neznal), nám umožnila využít  pohostinnost místní školní tělocvičny a jejího zařízení. Pro některé starší závodníky a některé „stařečky“ bylo dokonce připraveno ubytování opravdu královské, samostatná postel nebo samostatné molitanové matrace. Určitě to pro ně byl zážitek, protože ani doma se nemohou takovým komfortem pochlubit...
        Sraz závodníků byl jako obvykle v odpoledních hodinách dne 8.6.2007 v Lubech u Chebu. Po krátkém přivítání místními občany (máme na mysli jedním místním „klatovským“ rodákem) a po gratulaci našemu již  dospělému závodníkovi Honzovi Hladíkovi (už se tady binká přes 50 let),  jsme vyrazili do  nejbližší občerstvovny. Byla to klasika. Pivo, jídlo i na kořalku došlo, vedli se chlapské řeči a hlavně mluvilo se o trase na druhý den. To bylo samozřejmě překvapení, protože trasařem nebyl nikdo jiný, než Vlasta Fišr. Zdeněk, náš obvyklý trasař, si dává poslední dobou trochu „oraz“ a šanci dostávají mladí závodníci. Asi to bude proto, že ubývá na trasách naších zájezdů kopcovitý terén a s tím se někteří závodníci nedokážou smířit. Díky bohu, těch je jen velice málo a jsou v menšině (bez možnosti do toho kecat).
        V sobotu 9.6.2007 jsme vyjeli v dopoledních hodinách (někteří závodníci měli ještě viditelně velice čerstvé zážitky z „noční jízdy“ obcí …) směr SRN. Malebná krajina, dobře sjízdné cesty a silnice nás provázely přes města Wernitzgrün, Haarmühle, Landwüst, Bad Elster  zpět do Čech. Usadili jsme za obcí Hranice, kde jsme si v restauraci na česko-německé hranici dali český oběd a české pivo. Akorád ceny měly nádech euroregionu. Další putování bylo přes obce Hranice, koupání v rybníku, Pastviny, Studánku až do Aše, kde jsme udělali další „občerstvovačku“.  Tam se ceny pohybovaly již na úrovni přijatelnější zemi, odkud pochází většina závodníků zájezdu. Vrcholem sobotního dne (mysli nejvyšším místem na trati) byla rozhledna na vrcholu Háj ve výšce 759 metrů nad úrovní moře. Tam se nám opravdu otevřel krásný rozhled na oblast Ašského výběžku a přilehlého okolí. Moře však vidět nebylo. Jedině moře stromů. Další putování bylo opět přes území SRN, obcí Bad Brambach. Cestou přes hranice do ČR jsme si výlet vylepšili (k „radosti“ všech zúčastněných) putováním po východoněmeckých lesních cestách a necestách. Ale vidina domova (máme na mysli českou hospodu a české pivo) byla silnější než potřeba něco kritizovat. Proto jsme tuto kritickou pasáž přes česko-německou hranici úspěšně zdolali bez zbytečných „keců“. Do cíle sobotního dne jsme všichni, v různých časových intervalech, dojeli bez úhony. V předem domluvený čas jsme již seděli v námi „oblíbené hospůdce“ a konzumovali předem domluvený „šnitzel“ a vše co k tomu patří (pivo, víno, kořka,….). Scénář pobytu v hospodě byl téměř identický jako v pátek, avšak osazenstvo (máme na mysli účastníky zájezdu) se trochu obměnilo. Protože ti, co v pátek šli brzy spát, se v sobotu trochu zdrželi a naopak ti, co v pátek dělali průzkum terénu, šli v sobotu „hlídat“ tělocvičnu. … tak to asi v životě chodí! (…už nám není 20 let….)
        Nedělní den (10.6.) začal jako obvykle. Ti, kdo měli zážitky z předešlého večera je vyprávěli těm, co žádné zážitky neměli. Tato vlastnost se v našem kolektivu oceňuje, protože každý přece nemůže být všude. Výjezd byl naplánován pouze na českém území. Po silnici jsme se vypravili do obce Skalná. Ano, ta Skalná, odkud pochází jeden český fotbalový závodník. Chtěli jsme navštívit místní tělocvičnu, kde jsou vystaveny jeho trofeje a dresy, ale nepodařilo se. Asi měl místní klíčník mnoho sobotních zážitků, které ještě neřekl všem těm, kteří zážitky neměli.  Proto jsme vyrazili za dalšími krásami tohoto kraje. Přírodní památku SOOS jsme důkladně prošli po svých. Kola jsme nechali odpočívat. Bylo krásné počasí, takže žádný stres. Poté jsme navštívili překrásnou hospodu v obci Hájek a dali jsme si oběd. Ani není třeba vyprávět čím jsme velice chutné jídlo zapíjeli. Dalším putováním jsme dorazili do Františkových Lázní. Byl tam Frantík a pořád ho má. Někteří škodolibci mu ho pohladili. Doufejme, že se to nebere jako nějaká úchylka. Poté jsme se u něj vyfotili a prošli jsme se lázeňskou čtvrtí. V tuto chvíli padlo rozhodnutí vrátit se do Lubů a vyrazit cestu k domovu. To jsme také udělali. Cestou jsme se zastavili ještě k občerstvení v obci Skalná. Byl to bufet jako vymalovaný. To už nám zbývalo jen pár kilometrů do naší ubytovny. Až na jeden hrůzou vypadající pád jsme dorazili do cílové stanice bez úhony i se všemi věcmi, se kterými jsme ten den opouštěli ubytovnu. Cesta domů je vždy smutná, ale je třeba si uvědomit, že když něco končí, tak něco také začíná.